Odůvodnění odvolání

Obhájce:

• JUDr. Tomáš Sokol, advokát
• AK Brož & Sokol & Novák,
• se sídlem Sokolská 60, Praha 2

Odůvodnění odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22.11.2005, sp.zn. 2 T 114/2005

Rozsudkem uvedeným v rubrice byl obžalovaný uznán vinným ze spáchání tr. činu pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a dle § 243 tr. zák a tr. činu ohrožování mravní výchovy mládeže dle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a dále trest zákazu činnosti – zákazu práce s mládeží na dobu pěti let. Proti rozsudku podal obžalovaný ihned po jeho vyhlášení do protokolu odvolání, které nyní, jako jeho obhájce, tedy dle § 41 odst 2 tr.ř. a ve lhůtě stanovené dle § 251 tr.řádu, takto o d ů v o d ň u j i :

Rozsudek napadán ve všech jeho výrocích, přičemž mu vytýkám především nejasnost a pochybnost skutkových zjištění, nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které je obžalovaný stíhán. V napadeném rozsudku bylo porušeno ustanovení trestního zákona. Skutek seznaný soudem není trestným činem. Dále rozsudku vytýkám, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Uložený trest napadám jako nepřiměřený vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně.

1) Soud prvního stupně dovodil, že obžalovaný naplnil skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání tím, jak je uvedeno pod bodem 1/ napadeného rozsudku, že od roku 1999 do roku 2001 jako trenér sportovního akrobacie opakovaně osahával rukou v rozkroku a na hrudníku svoji cvičenku, nezletilou Terezu K.požadoval po ní, aby o jeho jednání nikomu nevyprávěla, že je to normální a že jde o jejich společné tajemství. Dále, jak je uvedeno pod bodem 2/ napadeného rozsudku, v době od roku 2001 do konce roku 2003 opakovaně s nezletilou Terezou K. souložil a prováděl orální sex, ukazoval jí fotografie nahých dívek a nabízel ji, že ji vyfotí vysvlečenou, což ona odmítla, k čemuž docházelo i v době, kdy měla být nezletilá ve škole, přičemž takto zmeškanou povinnou školní docházku jí bez vědomí jejích rodičů opakovaně omlouval pod záminkou tréninku či závodů a dále s nezletilou několikrát souložil o jarních prázdninách v únoru roku 2003 v penzionu Ihličí, Dolní Smokovec, Slovenská republika, kam společně vyjeli sami dva na čtyřdenní pobyt, přičemž rodiče nezletilé mylně informoval, že jde o společnou akci pro více cvičenců TJ Bohemians. Dále byl obžalovaný uznán vinným tím, že v průběhu noci z 27.11.2004 na 28.11.2004 přivedl po banketu Mezinárodního mistrovství ČR ve sportovní akrobacii do hotelového pokoje v Jihlavě nezletilou Kateřinu Č., nar.13.10.1989, kterou měl jako cvičenku TJ Bohemians na starosti a pod dozorem, umožnil jí konzumovat alkohol, vybídl ji k ulehnutí na postel, na to k ní přilehl na lůžko a osahával ji na holém břiše, přes oblečení na prsou, snažil se jí vsunout ruku na prsa pod tričko a rovněž se pokoušel vsunout ji ruku za kalhotky a osahávat ji na genitáliích, čemuž se nezletilá odstrkáváním jeho ruky ubránila.

2) Úvodem je třeba konstatovat, že jde o posuzování údajného jednání, které není prokazováno nikým a ničím jiným, než výpověďmi obou dívek. Globální pochybení soudu spatřuji v tom, že za této velmi nepřehledné situace hodnotil důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného jako důkazy ryze účelové, na druhé straně však interpretuje důkazy svědčící o jeho vině jako důkazy nezpochybnitelné, jasně osvědčující skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku. Tak soud dospěl k neadekvátním skutkovým závěrům, na kterých pak postavil své právní hodnocení, a tedy závěr o vině a trestu. K nesprávnému hodnocení se detailně vyjádřím níže. Kromě toho namítám, že výpovědi Terezy K. jsou procesně nepoužitelné. O tom viz bod 22.

3) Úvodem a nad rámec zásadní obhajoby obžalovaného je třeba namítnout, že i kdyby soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním, nelze beze zbytku souhlasit s právní kvalifikací.

4) Nejprve k trestnému činu pohlavního zneužívání dle ustanovení § 242 odst.1, 2 tr.zák., kterým byl kvalifikován skutek uvedený v rozsudku pod bodem 1/ a 2/ (k jednání do 1.5.2003). Trestného činu pohlavního zneužívání se dle uvedeného ustanovení dopustí ten: a) kdo vykoná soulož s osobou mladší než 15 let nebo b) kdo takové osoby pohlavně zneužije. Přísněji bude potrestán ten, kdo: a) vykoná soulož s osobou mladší než 15 let nebo b) kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije a c) jedná se o osobu svěřenou jeho dozoru, d) zneužívaje její závislosti.

I pokud bych připustil, že skutkový děj seznaný soudem ve vztahu k tomuto trestnému činu je správný, obžalovaný nemohl tento trestný čin spáchat, jelikož nenaplnil jeho skutkovou podstatu. Soudní judikatura obecně uvádí, že žákyně základní školy či členky mládežnického oddílu jsou ve vztahu ke svým učitelům či vedoucím těchto oddílů závislé a jsou svěřené do jejich dozoru ve smyslu § 242 odst. 2 tr.zák. (viz rozh. uveřejněné v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, pod č. 29/1985). Poškozená Tereza K. však, jak vyplývá z protokolu o jejím výslechu při hlavním líčení, uvádí, že brala obžalovaného jako svého partnera, měla ho ráda a dokonce se i domlouvali o tom, že spolu budou žít a že se v osmnácti k němu odstěhuje. Poškozená tedy chápala vztah k obžalovanému jako vztah milenecký, ovšem jak vyplývá z výpovědi obžalovaného, tento vztah tak chápala pouze poškozená. Odborná teorie již zastala pro takové případy mileneckého vnímání vztahu a závislosti v souvislosti s ustanovením § 242 odst. 2 tr.zák. názor, když např. Šámal uvádí, že „podobně při milostném poměru mezi učitelem a žákyní mladší 15 let zpravidla nebude naplněn znak závislosti ve smyslu tohoto ustanovení, proto jednání učitele bude třeba posuzovat podle § 242 odst.1.“ Na tento názor navazuje Sovák, který uvádí že: „Zákonným znakem spočívajícím ve zneužití závislosti je tedy to, že poškozená osoba je v určitém směru na pachatele odkázána, tím je více či méně omezena svoboda jejího rozhodování a pachatel tohoto nedostatku úplné volnosti v rozhodování využije či využívá k realizaci svých sexuálně motivovaných záměrů. Zpravidla proto nebude naplněn znak závislosti v uvedeném slova smyslu, např. při milostném poměru mezi vychovatelem a jemu svěřenou chovankou,mladší 15 let.“ Jednání obžalovaného, pokud by bylo posuzováno podle skutku definovaného v bodě 1 a 2 (k jednání do 1.5.2003) rozsudku, je proto potřeba kvalifikovat podle § 242 odst.1 tr.zák.

5) Nezávisle na tom, jak svůj vztah k Tereze K. popisuje obžalovaný tedy ani z pohledu té pro něj nejméně příznivé verze, vycházející z výpovědí Terezy K. nemohl obžalovaný zneužít její závislosti. Právě proto, že Tereza K. chápala jejich vztah jako milenecký. Atributem mileneckého vztahu je jeho dobrovolnost, pokud by snad nesouhlasila s tím, jak se jejich vztah vyvíjí, mohla tento svůj nesouhlas projevit i dříve než po velmi dlouhé době poté, co se přestala vídat s obžalovaným. K tomu bezpochyby měla mnoho příležitostí od svěření se svým rodičům, kamarádkám až po oznámení tohoto na policii. Nic z toho však Tereza K. neučinila a dále, jak tvrdí, setrvávala s obžalovanýem ve vztahu, který zřejmě chtěla označovat jako vztah, který již neměl být jen vztahem trenéra a cvičenky, ale měl být také vztahem mileneckým. O povaze vztahu lze mít pochybnosti a budou dále zmíněny. V každém případě, ani z výpovědi Terezy K., ani z výpovědi svědků ve věci slyšených, nelze činit závěr o tom, že by Tereza K. objektivně vykazovala nějaké znaky svědčící o dlouhodobém zneužívání.

6) Ve vztahu k údajnému pohlavnímu zneužívání však Tereza K. nebyla ani osobou, která by byla svěřena do dozoru obžalovaného. Přesněji , ani ona netvrdí, že by v rámci tohoto svěřenectví docházelo k něčemu relevantnímu. Pokud s obžalovaným měla trávit svůj volný čas, kdy ji měl obžalovaný pohlavně zneužívat, nečinila tak proto, že by plnila jeho pokyny jako svěřená osoba. Kvalifikace jednání obžalovaného dle § 242 odfst. 2 tedy nepřichází v úvahu.

7) Obžalovaný se však hájí tím, že s poškozenou nikdy neudržoval sexuálně motivovaný vztah, nestýkal se s ní sexuálně, a tedy nespáchal skutek, který je mu vytýkán (k tomu níže).

8) Obžalovaný byl dále odsouzen za spáchání trestného činu pohlavního zneužívání dle § 243 tr.zák., a to ve vztahu ke skutku popsaném v bodě 2/ rozsudku (pro jednání od 2.5.2003) a ve vztahu ke skutku dle bodu 3/ rozsudku. Úmyslný trestný čin dle rozsudku dle § 243 tr.zák. k doplnění své skutkové podstaty vyžaduje, aby a) pachatel zneužívaje závislosti osoby mladší 18 let nebo b) osoby svěřené jeho dozoru, c) přiměje ji k mimomanželské souloži nebo d) kdo takové osoby zneužívaje její závislosti jiným způsobem pohlavně zneužije.

9) I ve vztahu k bodu 2/ rozsudku je nutno uvést, že ani jednáním popsaným v tomto bodě nemohl obžalovaný naplnit skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání dle § 243 tr.zákona, a to ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny výše ve vztahu k trestnému činu dle § 242 odst. 1,2 tr.zákona. Obžalovaný nemohl zneužívat závislosti Terezy K., ani pokud by byla pravdivá její výpověď.

10) Podle bodu bodu 3/ rozsudku měl obžalovaný pohlavně zneužít, zneužívaje její závislosti, Kateřinu Č., nar. 13.10.1989. Ani zde nemohl obžalovaný naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Jak se ukázalo v průběhu trestního řízení, Kateřina Č. nebyla fakticky závislá na obžalovaném. Okolnosti, za kterých se ocitla na stejném lůžku jako obžalovaný, byly, nezávisle na tom, co se dělo nebo mělo dít poté, mimo veškerou pochybnost, obžalovaný nijak neovlivnil. Vycházeje z výpovědi Kateřiny Č., bylo ona, kdo měl odmítnout rezolutně jakékoliv aktivity obžalovaného, a to hned na samém počátku a s definitivní platností. Svědkyně sama uvádí, že obžalovaný se jí po společném ulehnutí do postele snažil osahávat přes tričko, ona ho však odstrčila a obžalovaný s tímto jednání ustal. Pokud by byla poškozená Kateřina Č. i minimálně závislá na obžalovaném, podvolila by se jednání obžalovaného a nechala by se jím ze strachu osahávat. Jinak řečeno, pokud je osoba závislá na jiné osobě, přizpůsobí své chování požadovanému chování druhé osoby, na které je závislá. Pokud poškozená projevila odpor či nesouhlas s jednáním pachatele, nemohla na něm být závislá (viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, č. 17/1997 a č. 17/1982). Soudní judikatura k této problematice uvádí, že k „naplnění znaku zneužití závislosti ve smyslu ustanovení § 242 a 243 tr.zák. předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody rozhodování pachatel využívá k realizaci svých záměrů. Nesprávně proto uznal obvodní soud obviněného vinným trestním činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr.zák. na tom skutkovém základě, že v nočních hodinách v ložnici ohmatává pohlavní orgány své nevlastní dcery starší 15 let. Z výsledku dokazování totiž vyplynulo, že obviněný se popsaného jednání dopouštěl, když poškozená spala a pokud se v jednom případě probudila, okamžitě věc oznámila své matce. Znak ‘zneužití závislosti‘ tedy nebyl v tomto směru splněn.“ Stejně tak i zde Kateřina Č. projevila odpor s jednáním obžalovaného. Ten na základě tohoto odporu se svým jednáním ustal. Kateřina Č. na něm nemohla být závislá.

11) Ze skutečnosti, že Kateřinu Č., by bylo možno považovat za osobu svěřenou do dozoru obžalovaného, nelze bez dalšího dovodit, že šlo též o osobu, u které by můj obžalovaný zneužil její závislost (domnělou) (viz rozh. uveřejněné v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 90/1956). I zde, vycházeje z té pro obžalovaného nejméně příznivé alternativy popisovaného děje, by bylo možné usuzovat nikoliv na pohlavní aktivitu, ale o pokus o navázání kontaktu, který ale nebyl úspěšný.

12) Skutková zjištění, učiněná soudem, navíc ani nekorespondují s provedenými důkazy. Pokud jde o cestu na Slovensko, byla to sama Tereza K., která řekla obžalovanému, že s ním chce jet, on neviděl důvod jí v tom bránit. Údajně se chtěla starat o jeho psa. I otec poškozené ve svém výslechu z přípravného řízení uvádí, že Tereza měla vřelý vztah k psovi obžalovaného. Tereza doma psa neměla, ačkoliv si jej velmi přála mít. Jak potvrdilo několik svědků slyšených v průběhu trestního řízení, výlet na Slovensko byl nabídnut nejen několika trenérům a známým obžalovaného, ale i několika dalším cvičencům a cvičenkám. Např. jak uvádí i svědkyně Baudyšová, osobně jí bylo známo, že výlet do Tater byl nabídnut Tereze K.,Karolíně Babičkové, Tereze Honzíkové, Michalu Grinacovi a jí. Jmenované osoby, pokud byly soudem slyšeny, tuto skutečnost potvrdily. To potvrzuje i výpověď obžalovaného, který uvádí, že výlet do Tater nabízel několika lidem z oddílu a i mimo oddíl. Výpověď obžalovaného je tak i v tomto bodě, oproti názoru soudu prvního stupně, pravdivá, když uvádí, že výletu se mělo zúčastnit více osob, nicméně nakonec z důvodu nezájmu či vytíženosti ostatních jel s Terezou K. sám. Ubytování v Tatrách probíhalo v domě přátel obžalovaného.

13) Z provedených důkazů dále nevyplývá, že by obžalovaný s Terezou K. několikrát souložil v průběhu výletu do Tater, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Tuto skutečnost neuvádí ani sama poškozená, Tereza K. Není tak jasné, jak soud dospěl k tomuto závěru. Skutek popsaný soudem v rozsudku tedy neodpovídá skutkovým zjištěním z průběhu trestního řízení. Soud k této skutečnosti tedy dospěl bez toho, aby ji osvědčovaly důkazy provedené u hlavního líčení a následně obžalovaného odsoudil za jednání, které se neučinil.

14) I přes skutečnost, že trestní zákon ve svém ustanovení § 243 nerozlišuje z hlediska trestní sazby mezi pohlavním zneužíváním a souloží a oba případy tak klade na roveň, existuje zde značný rozdíl v intenzitě útoku, kdy pachatel přiměje poškozenou k souloži, anebo kdy ji jiným způsobem pohlavně zneužije. Proto je třeba věnovat pozornost také zhodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. V konkrétním případě právě rozdíl v útoku spáchaném pachatelem musí nutně vést ke stanovení přiměřeného trestu v rámci stanovené trestní sazby.

15) Soud prvního stupně uznal dále obžalovaného vinným ze spáchání trestného činu dle § 217 odst.1 písm. a tr.zák., kterého se měl dopustit jednáním, které je uvedeno v bodě 1/ a 2/ rozsudku.

16) Obžalovanému je tedy vytýkáno, že svým úmyslným jednáním umožnil Tereze K. vést zahálčivý a nemravný život, čímž ji jako osobu mladší 18 let vydal nebezpečí zpustnutí. S tímto závěrem soudu nelze souhlasit. Z průběhu trestního řízení jednoznačně vyplynulo, že obžalovaný se o poškozenou Terezu K. staral více než co mu ukládaly jeho povinnosti z pozice trenéra vůči své cvičence. Vyplývá nejen z jeho výpovědi, že se o Terezu K. staral i v pauzách mezi jednotlivými tréninky, při trénincích s ní strávil až 5 hodin denně, pomáhal ji s jejími školními, ale také s životními problémy. Sama Tereza K. ve svém výslechu provedeném u hlavního líčení dne 22.9.2005 uvádí : „Brala jsem ho jako svého otce, kamaráda, partnera, byl to jediný člověk, se kterým jsem si povídala …“ Není pravdou, že by obžalovaný úmyslně omlouval Terezu K. z vyučování, aniž by o tom informoval její rodiče. Sama poškozená ve svém výslechu v průběhu přípravného řízení uvedla, že omluvenky, které jí obžalovaný psal z důvodu její účasti při závodech či trénincích, nedávala podepsat svým rodičům tak, jak správně měla učinit. Obžalovanému však řekla, že omluvenky dává svým rodičům spolupodepsat. Není tedy pravdou, že by obžalovaný umožnil Tereze K. vést zahálčivý život. Tomu konec konců odpovídají důkazy provedené v průběhu řízení ve prospěch obžalovaného, ale i důkazy provedené v jeho neprospěch, např. výslech samotné Terezy K. Jak je argumentováno níže, tento skutek se nestal. Proto pokud Tereza K. vedla nemravný život, neumožnil jí to svým úmyslným jednáním obžalovaný a toto jednání mu nemůže býti kladeno za vinu.

17) Bylo již konstatováno, že obžalovaný jakýkoliv sexuální vztah s Terezou K. (obdobně jako obtěžování Kateřiny Č.) rezolutně popírá. Poukazuje na to, že již velmi dlouhou dobu působí jako profesionální trenér sportovní akrobacie a jako takový připravuje své svěřence na nejvyšší soutěže. Je znalý práce s mladými cvičenci a cvičenkami, vztah k nim chápe jako profesionální, což však nevylučuje vztah přátelství či kamarádství mezi nimi. Na druhé straně obžalovaný nemůže vyloučit , aby se některá z jeho cvičenek do něj nezamilovala. To je ostatně skutečnost, se kterou se lze často setkat nejen v tělovýchovných oddílech, ale také ve školách. Vyučující či trenéři nemohou k postoji svých svěřenců nijak zabránit. Bohužel se stává, že takto zamilovaná a mladá svěřenkyně získá pocit zklamání ze vztahu vůči svému trenérovi či učiteli tak, jak se tomu stalo i v případě Terezy K., poté, co ji Martin Šimůnek přestal trénovat, mimo jiné i pro ztrátu její výkonnosti a soustředěnosti. To Tereza K. chápe jako ukončení jejich mileneckého vztahu. Lze se důvodně domnívat, že to byl důvod, proč posléze tvrdila, že měla s obžalovaným intimní vztah. Nelze ani vyloučit, že šlo o reakci na fakt, že obžalovaný navázal dlouhodobý vztah s nynější partnerkou. V této souvislosti je třeba připomenout významnou skutečnost, kterou se zjevně soud nijak nezabýval. Obžalovaný žije s partnerkou, která mu je věkově rovna, přičemž on sám je ročník 1963. Tedy ani z výběru partnerky nelze usuzovat na nějaký zájem o mladé dívky. Vycházeje z principu in dubio pro reo měl takto soud hodnotit i obsah znaleckého posudku MUDr. Kocourkové, pokud se v něm k osobě Terezy K. uvádí: „Prožívala vztah lítostivě, s přáním, aby s ním opět v kontaktu mohla být. Trestní stíhání obžalovaného prožívala jako částečně svou vinnu … Jmenovaná byla do obžalovaného zamilovaná a přála si s ním ten vztah mít.“ Nejde tedy o reakci opuštěné milenky, ale o reakaci na nenaplněný vztah, navíc umocněnou o vědomí důsledků nesmyslného obvinění.

18) Podle prohlášení dvanácti spolupracovníků obžalovaného ze dne 25.10.2005, které bylo při hlavním líčení provedeno jako důkaz, tito spolupracovníci uvádějí, že po celou dobu, kdy Martin Šimůnek trénoval Terezu K., nepoznali jiného než čistě trenérského vztahu mezi obžalovaným a poškozenou. Lze se domnívat, že v případě, kdyby existoval i sebemenší náznak oboustranného mileneckého vztahu mezi obžalovaným a Terezou K., bylo by nasnadě, že by si tito nejbližší spolupracovníci, kteří byli přítomni všem tréninkovým aktivitám a zájezdům tělovýchovného oddílu, takového vztahu všimli. Lze se také domnívat, že jsou tito spolupracovníci natolik zodpovědní a zkušení s prací s dětmi, že by se snažili bránit tomu, aby vztah obžalovaného s Terezou K. přetrvával jako milenecký. Minimálně by však nikdy nesouhlasili a nepodepsali prohlášení ze dne 25.10.2005. Spolupracovníci Martina Šimůnka také ve svém prohlášení uvedli, že Terezu K. znali jako dítě, které bylo problémové, rodiče si ji po trénincích nevyzvedávali a Martin Šimůnek suploval roli rodičů, když se o ní staral v období mezi tréniky, bral ji na obědy apod. Stejně tak spolupracovníci obžalovaného adresovali soudu i své sdělení z 16.11.2005, kdy soudu sdělují, že rodina poškozené Terezy K. nebrala nikdy v potaz upozornění na problémy, které poškozená měla, nyní ji nechají chátrat, nechávají ji přespávat mimo domov, Tereza konzumuje alkohol a kouří. To poškozená konec konců potvrzuje i ve své výpovědi z hlavního líčení, kdy uvádí, že: „kouřím stále, nepiju“. Při své následující odpovědi uvádí, že: „naposledy jsem byla v restauraci – nevzpomínám si, možné je, že opilou mne bylo v posledním měsíci vidět“. Tereza K. tak v jedné své odpovědi tvrdí, že nepije, v odpovědi následující však již připouští, že ji bylo možné v posledním měsíci vidět opilou. Navíc Tereza K., které je nyní 17 let, již při svém výslechu v průběhu přípravného řízení uvedla, že bere drogy, kouří a pije. Uvedla, že 3x do roka kouří „trávu“, stejně často se i opíjí. Tomu odpovídá i výpověď svědkyně Baudyšové, která kromě toho, že označuje Terezu K. za labilní a zmiňuje její hysterické záchvaty, uvádí, že mimo trénink si nevšimla u Martina Šimůnka jiného vztahu k Tereze, než jaký měl k ostatním cvičenkám. Baudyšová však dále ve své výpovědi uvádí, že Týna H., Katka Č. a Tereza K. se o akrobacii již nezajímají, kouří, navštěvují restaurace. Soudu sdělila, že Terezu K. potkala začátkem června roku 2005, kdy jí Tereza K. říkala, ať pořádně trénují, Baudyšové se to zdálo však ironické a z postoje Terezy K. nabyla dojmu, že ji nic netrápí.

19) Trestní spis Martina Šimůnka obsahuje úřední záznam pořízený dne 29.6.2005 v přípravném řízení, kdy policejní orgán podává zprávu o vytěžení čtrnácti cvičenců a cvičenek tělovýchovného oddílu, kde působil i obžalovaný. Mezi vytěženými osobami jsou i sestry Honzíkovy, které byly údajně donuceny, dle jejich tvrzení, opustit oddíl pro svůj názor na tuto trestní věc (což však dle mého názoru není předmětem tohoto trestního řízení a obhajoba se proto k těmto okolnostem nebude vyjadřovat) a které u hlavního líčení svědčily proti obžalovanému. Policejní orgán v tomto úředním záznamu ve vztahu ke všem vytěženým osobám uvádí, že si nevšimli žádných známek pohlavního zneužívání při trénincích, závodech, soustředěních ani jinde vůči jim samotným ani vůči jiným cvičenkám a cvičencům. I Iva Babičková ve své výpovědi uvádí: „nevšimla jsem si ničeho zvláštního či sexuálně motivovaného přístupu ke svěřenkám, ani dcera mi nic takového neříkala.“ Tereza Honzíková, která odešla z tělovýchovného oddílu společně s její sestrou a Kateřinou Č., sama ve své výpovědi uvedla: „nevšimla jsem si narážek či obtěžování ze strany trenéra … sestra odešla kvůli jinému názoru na trenéra, ale neměla s kým cvičit, už méně cvičila, zvažovala ukončení“. Jedná se tak o další z řady důkazů svědčících ve prospěch obžalovaného. Jako takové by měly být soudem zohledněny při rozhodování.

20) Soud nevzal v úvahu i rozpornost tvrzení Terezy K. Na jedné straně usvědčuje obžalovaného svojí výpovědí, na druhé straně však podaného obvinění lituje, což zaznamenávají i znalci, kteří ji ve věci zkoumali. Především však z protokolu o předání věci ze dne 25.4.2005 vyplývá, že matka poškozené, Jindřiška K., předává policejnímu orgánu dvě SIM karty k mobilním telefonům, které měla používat její dcera, tedy poškozená. 12.5.2005 matka poškozené uvádí, že se musí na souhlas se zkoumáním předaných SIM karem zeptat své dcery. Jak dále vyplývá z úředního záznamu ze dne 1.7.2005 Tereza K. nedává souhlas se zkoumáním těchto SIM karet, chtěla by je vrátit. Její matka sděluje policejnímu orgánu, že dcera o předání SIM karet pro účely trestního řízení neví, myslí si, že je matka vyhodila. Musím si tedy položit otázku, jaký účel sledovala Tereza K., když nesouhlasila s tím, aby policejní orgán zkoumal její SIM karty, pomocí kterých vedla komunikaci s obžalovaným. V případě, kdy by opravdu chtěla obžalovaného usvědčit z jednání, které mu je v tomto řízení vytýkáno, by takové zkoumání jistě přineslo důkaz ve prospěch obžaloby. Ze záhadného důvodu však Tereza K. se zkoumáním SIM karet nesouhlasila, možná právě z důvodu toho, že si sama nebyla jista svojí výpovědí proti obžalovanému. Soud prvního stupně provedl u hlavního líčení jako důkaz záznam o technickém úkonu Policie ČR z 25.10.2005, ve kterém bylo právě zaznamenáno provedené zkoumání SIM karet Terezy Kmoníčkové.

21) V souvislosti s procesním chováním Terezy K. je třeba zmínit mnohem důležitější skutečnost. Podle soudem konstruovaných skutkových zjištění měla Terza K. s obžalovaným mnohokrát pohlavní styk, nepochybně ale za situace, kdy k němu měla i citový vztah, Dokonce citový vztah tak silný, že soud konstatuje na straně 9 rozsudku těžký psychický dopad jejího rozchodu s obžalovaným. Tento vztah jednoznačně vyplývá i z výpovědi Terezy K. a také z obsahu znaleckého posudku citový vztah je stákle aktuální, případně byl aktuální v době, kdy byla vyšetřována a probíhalo přípravné řízení. Je symptomatické, že podle posudku (str.9) jako nejhezčí zážitek hodnotí Tereza K. svůj pobyt s obžalovaným v Itálii a za nejhorší považuje, když jí matka kopala. V rámci této části zkoumání ostatně vyjádřila ve 12 odpovědích na osobní otázky čtyřikrát pozitivní hodnocení vztahu s obžalovaným a z toho ještě dvakrát lítost nad tím, že s obžalovaným již nemůže být, resp. presumovala radost, pokud by s ním zase být mohla. Totéž se opakuje v projekčním testu, jehož výsledek je zaznamenán na další straně posudku. Ve svém výslechu při hlavním líčení dne 22.9.2005 dokonce Tereza Kmoníčková uvedla, že obžalovaného brala jako svého partnera, se kterým se domluvila, že spolu budou žít a v 18 se k němu odstěhuje. Z protokolů o výpovědi Terezy K. vyplývá, že byla poučena dle § 100a § 101 tr.zák. , není však zřejmé, že by byla poučena i o možnosti vypovídat ve vztahu k obviněnému, resp. obžalovanému, pokud jej považuje za osobu blízkou. Přitom minimálně v rámci znaleckého zkoumání vyslovila Tereza K. lítost nad tím, co svojí výpovědí vyvolala a zjevně jednala o možnosti věc nějak ukončit i s jednou ze svědkyň. Pokud byla akceptována verze Terezy K. o mileneckém vztahu s obžalovaným, měly být také respektovány všechny právní důsledky této konstrukce včetně toho, že měla právo odmítnout proti obžalovanému vypovídat. Lze důvodně předpokládat, že kdyby se svědkyni dostalo opravdu konkrétního poučení o jejích právech, a to i s přihlédnutím k jejímu věku a psychickému stavu, pravděpodobně by odmítla ve vztahu k obžalovanému jako osobě blízké vypovídat. Došlo tedy k procesnímu pochybení, v jehož důsledku jsou výpovědi Terezy K. procesně nepoužitelné jako důkaz.

22) Pokud jde o svědecké výpovědi rodičů Terezy K., je naprosto evidentní, že rodiče získali znalost o okolnostech jimi popisovaných ke vztahu jejich dcery Terezy a obžalovaného právě od své dcery. Pokud snad vypovídají k dotazu soudu, který se týká výletu obžalovaného a jejich dcery na Slovensko, nepochybně pak vypovídají tak, jak tento výlet, obzvláště pak přípravu a odjezd na něj, vnímali oni sami. Nebyl to ale obžalovaný, kdo informoval rodiče Terezy K. o výletě ani o tom, kdo nebo jaký počet osob se tohoto výletu zúčastní. Byla to právě jejich dcera, která jim oznámila, že výletu se zúčastní více osob a že rozhodně nejede sama pouze s obžalovaným. Již výše jsem popsal, že představy Terezy K. o jejím vztahu s obžalovaným se lišily, když ona, na rozdíl od obžalovaného, tento vztah chápala jako milenecký. Svědek Šmíd ve své výpovědi uvedl, že: „Tereza projevovala náklonnost k trenérovi. Myslím, že se mu chtěla líbit a předváděla se před ním.“ Právě z tohoto důvodu chtěla Tereza K. za každou cenu jet s obžalovaným v průběhu jarních prázdnin na Slovensko, čehož by zajisté nedosáhla, pokud by doma svým rodičům řekla, že pojede s obžalovaným pouze sama. To i přes to, že původně se mělo tohoto výletu zúčastnit více osob, leč se tak nakonec nestalo. Pokud by byl můj závěr nesprávný, zajisté by Tereza K. svých rodičům řekla, že se výletu zúčastní pouze s obžalovaným, a neuváděla by je v omyl tím, že i přesto, že ji obžalovaný doma vyzvedával sám, řekla svým rodičům, že zbytek skupiny na ně čeká u haly. Obžalovaný pak neviděl důvod nevzít Terezu K. do Tater sebou, když sám jejich vztah přirovnával ke vztahu otce s dcerou a chtěl vyhovět jejímu přání zúčastnit se.

23) Ani závěr o spáchání skutku popsaného pod bodem 3/ rozsudku, pokud vůbec může být trestným činem dle § 243 trestního zákona, není dle názoru obhajoby podpořen dostatečnými skutkovými zjištěními Poškozená Kateřina Č. sama ve své výpovědi popisuje okolnosti večera, kdy měla být pohlavně zneužita (osahávána) obžalovaným. Činí tak na první pohled přesvědčivě, nicméně při bližším zkoumání její výpovědi a při jejím porovnání s výpověďmi ostatních svědků k tomuto skutku, musím dojít k závěru, že její výpověď, resp. její chování tak, jak jej popisuje ve své výpovědi, je nepřesvědčivé a vybízí k zamyšlení o tom, co se vlastně onoho předmětného večera mezi ní a obžalovaným stalo, či nestalo.

24) Pro posouzení vinny obžalovaného není až natolik důležité, kdo ve skutečnosti rozhodl o tom, že to bude právě Kateřina Č., kdo bude spát v hotelovém pokoji společně s trenéry. Dle svědkyně Lukasové se o místě spaní cvičenek domluvili trenéři. Obžalovaný pak pouze Kateřině Č. oznámil, že bude spát v hotelu. Důležitější jsou jiné skutečnosti. Svědkyně Lukasová uvádí, že předtím, než šla spát do vedlejšího pokoje s další trenérkou, zeptala se poškozené, zda-li nechce spát s nimi, tedy v ženském pokoji. Na to poškozená nereagovala a dále se bavila s obžalovaným a Hejzákem. Stejně vypovídá i sama poškozená s tím, že přiznává, že se jí Lukasová ptala, neví však již jakou otázku jí položila (výpověď z 8.6.2005). Bez ohledu na tuto skutečnost si poškozená vybrala spát v pokoji s trenéry, nikoliv s trenérkami. Pokud by projevila zájem spát v pokoji s trenérkami, není pravděpodobné, že by jí někdo z trenérů zakázal s nimi spát. Ba naopak, jak zaznělo při hlavním líčení, obžalovaný měl nabídnout svoji postel Kateřině Č. a sám si měl lehnout do křesla. To však poškozená odmítla a požádala ho, aby se s ní dělil o postel.

25) Stejně jako v případě Terezy K., i u tohoto skutku je jediným důkazem přímo popisující vytýkané jednání obžalovaného výpověď poškozené. To bývá obvyklé při obvinění z takovéhoto jednání. Právě proto by při hodnocení výpovědí měl být kladen důraz na existenci a eventuální věrohodnost ostatních důkazů a také např. na to, zda chování poškozené podporuje její výpověď. Co se týče výpovědí poškozené, obžalovaného a svědka Hejzáka, popisujících, resp. vyvracejících pohlavní zneužívání poškozené, soud prvního stupně dospěl v řízení k závěru, že tvrzení obžalovaného není založeno na pravdě, oproti tvrzení poškozené. Svědek Hejzák pak má vypovídat účelově jako kamarád obžalovaného a navíc měl v době činu spát. Pokud by však byla přesná výpověď poškozené, která uvádí, že obžalovaného nejen od sebe odstrčila, ale také nahlas protestovala proti jeho jednání, zdá se nepravděpodobné, že by takové její jednání Hejzák nezaznamenal. Připomínám, že to byla sama poškozená, která lákala Martina Šimůnka do postele. Hlavně ale další chování Kateřiny Č. v průběhu následujícího rána, tedy poté, co ji měl obžalovaný dle jejího tvrzení pohlavně zneužít, je nevěrohodné k její výpovědi. Dle výpovědí všech svědků k tomuto skutku je nesporné, že chování Kateřiny Č. ráno bylo klidné, po probuzení se všemi trenéry odešla na snídani. Se svým zážitkem se měla svěřit až několik hodin poté v autobuse svým kamarádkám, mezi jinými i Tereze K. Takové chování se nejeví jako přesvědčivé ve vztahu k tomu, jak hrůzně Kateřina Č. popisuje svůj zážitek z předchozího večera. Po celé ráno, snídani až do odjezdu autobusem komunikovala zcela běžně a bez jakýchkoliv traumat s Martinem Šimůnkem (viz např. výpověď Lukasové z 25.10.2005, Hejzáka ze dne 24.6.2005). To se nejeví jako bežné chování poté, co ji měl tento obžalovaný večer předtím pohlavně zneužívat. Nadto, sama Kateřina Č. při svém výslechu dne 8.6.2005 uvedla, že na trénincích následujícíh po domnělém incidentu se k sobě ona a Martina Šimůnek chovali normálně, jakoby se nic nestalo. Pokud by bylo chování obžalovaného tak, jak jej popisuje Kateřina Č. opravdu natolik závadné a její výpověď přesná, nestačil by jejímu otci jeden rozhovor s obžalovaným na to, aby byl přesvědčen tvrzením obžalovaného.

26) Dle názoru obhajoby se především skutky, za které je Martina Šimůnek v tomto trestním řízení stíhán, nestaly, resp. důkazy provedené ve věci neosvědčují skutkový děj tak, jak jej presentuje obžaloba a posléze i rozsudek soudu prvního stupně. Ani znalecké posudky vypracované v průběhu trestního řízení nenapověděly které z tvrzení může být považováno za věrohodnější. Psychologický posudek vypracovaný k posouzení obžalovaného např. uvádí, že „Nebyly u něho zjištěny ani tendence ke konfabulacím či k bájné lhavosti a ani hysterické osobnostní rysy. Z psychologického hlediska tedy nebylo zjištěno nic, co by snižovalo jeho obecnou věrohodnost, tedy schopnost podat pravdivou výpověď …“

27) Je třeba namítnout některé skutečnosti v trestním řízení, které mohly ve svém důsledku způsobit rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch Martina Šimůnka, obžalovaného. Tereza K. např. hovořila s Kateřinou Č. před jejím výslechem u hlavního líčení. Jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení, jako veřejnost byli v řadě případů přítomni u hlavního líčení dosud nevyslechnutí svědci, příp. jejich blízcí. Jejich následné výpovědi tak mohly být ovlivněny průběhem hlavního líčení a pochybnost obhajoby o jejich úplné a pravdivé výpovědi je nasnadě. Také odmítnutí výslechu MUDr. Tomáškové, které mohlo vést k objasnění počátečních problémů, díky kterým se Tereza K. dostala do její péče, je procením pochybením.

Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22.11.2005, sp.zn. 2 T 114/2005 se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

JUDr. Tomáš Sokol, obhájce Martina Šimůnka