Pohled Terezy na Martina Šimůnka
Cituji:
- Líto jí je - že už se Šimůnkem nemůže být.
- Radost - kdyby byli zase (se Šimůnkem)
- Nejhezčí zážitek – když se Šimůnkem byla v Itálii, asi ve třinácti letech jeli do Itálie s tím oddílem.
Konec citace.
I když je běžnou praxí v tomto oddíle, že si svěřenci a trenéři tykají, tak Tereza nikdy nenazvala Šimůnka ve výpovědi jménem. Navíc, kdyby se mezi nimi odehrával nějaký sexuální styk a opravdu spolu chodili, nejen v představách Terezy, tak by Tereza několikráte nazvala Šimůnka jeho křestním jménem. Totiž to, co člověk opravdu a reálně prožívá, tak se jeho podvědomí takto vždy nastaví, a jestli by byla zvyklá mu říkat i krásná a něžná slova jako miláčku, broučku atd. podle vzoru dospělých, tak i při výslechu Šimůnka by jej běžně nazývala Martinem nebo Martínkem a málokdy Šimůnkem. Přesto jej suše nazývá Šimůnkem a to už samo o sobě dává najevo i profesní respekt, který k němu cítila a dodnes cítí.
Je třeba zdůraznit, že své nejhezčí životní zážitky nemá ze své rodiny, ale právě z akrobacie pod vedením Šimůnka.
Z těchto skutečností musí být každému psychologovi jasné, (pokud ovšem bude objektivně vyhodnocovat Tereziny problémy a dopředu si nevytvoří svou nějakou představu), že problém Terezy z dlouhodobého ani krátkodobého hlediska není v žádném případě Šimůnek. Ten totiž jediný je vlastně v jejím světě tím největším a nejlepším kamarádem, učitelem, trenérem a duševním světlem.
Proto se jednoznačně potvrzuje, že je Martin Šimůnek pro Terezu tím nejlepším vzorem. Psycholog, který by řekl opak, by měl vrátit svůj diplom, jelikož mu nejde o objektivní hodnocení celého případu. Tereza se totiž ani jednou, i při nátlaku psycholožky, o Šimůnkovi nikdy špatně nevyjádřila.
Za ženu jen dodám. Muž byl po celou dobu historie špatným vládcem, ale dnes se prokazuje, že vláda ženy je kolikráte ještě krutější. Tak jako muž ženu nikdy nezotročil podle svých představ, tak ani ženě se to nikdy nepovede. Toto je podle mého ženského názoru jen pomsta muži za nějaké historické utrpení žen.
Po létech praxe je mi líto, že i u psychologie jako vědy by vždy mělo jít o pomoc člověku a ne získávat psychologické ostruhy na neštěstí druhých. V bodech, kde psycholožka cítila radost a lásku, tak tam jen soudila. Ale kde došlo jasně k týrání dítěte vlastní matkou, tak jen taktně mlčela. Jsem jen psycholožka a ne soudce. Přesto tato psycholožka svou nevraživostí k mužům dokonce ani nepodala podnět k trestnímu stíhání na matku, i když