Problémy psychologie
Už při samotném vzniku třeba Rorschachova testu měl tento test mezi psychology své odpůrce. Objektivně testovat jde třeba výkon auta, jelikož tam se o výsledcích testu nedá nijak diskutovat. Že mohou být testy lidí jednoznačně omylné, tak jako je omylná samotná psychologie, totiž sami potvrzují právě někteří neetičtí psychologové. I já, i když jsem letitá psycholožka, jsem se kdysi rozvedla a v běžném životě jsem měla tytéž problémy a stresy, jako každý jiný pacient, přesto pacientům jsem vždy radila a sobě jsem poradit neuměla. Až po létech ve druhém manželství jsem přišla na to, že můj první muž nebyl tak špatný, jak jsem jej kdysi vykreslila a že jsem mu v těch mladých letech jen nerozuměla.
Mezi psychology se objevují alkoholici, násilníci a dokonce i vrazi vlastních pacientů. Kdyby byla psychologie tak neomylná, jak vlastně prezentuje každý psycholog, tak by byl každý psycholog jen nadčlověk se všemi morálními a pozitivními vlastnostmi. Proto jsou klidně na jednoho zkoumaného pacienta dva rozdílné psychologické profily. Přesto bude každý psycholog neustále tvrdit, že jedině on má pravdu a nikdo mu tu jeho pravdu nikdy nedokáže vyvrátit. Po létech jsem totiž zjistila, že teoretické a naučené poznatky ještě naznamenají, že pacientovi dokáži v každém případě poradit, nebo dokonale odhalit problém, který dotyčného tíží. Psycholog se vyvíjí nejen teorií, ale hlavně vlastním, životním poznáním.
Dokud totiž psycholog neprojde tím samotným problémem, ze kterého chce někomu pomoci a nezamyslí se především sám nad sebou, tak do té doby bude jen hledat podobnosti s vlastní zkušeností a tyto podobnosti bude jen odborně popisovat, ale v žádném případě je nebude umět léčit. Zářným případem je alkoholismus. Ten je na tomto světě od té doby co byl snad alkohol vynalezen, přesto po stovkách let je žádný člověk nikdy pozitivně podle návodu nedokázal vyléčit a i současná psychologie je s alkoholem stále na začátku.
Jestli se psychologie bude stále chovat tak, jako že všemu rozumí a přitom sami psychologové se budou stále jen v názorech rozcházet, tak takovýchto nevinně odsouzených lidí bude stále přibývat. Ať si to přiznáme nebo ne, tak za duševní bohatství nebo chudobu jsme vinni my, psychologové. My totiž určujeme pravidla, co je duševní násilí a co ne. My, co se týče lidské duše, určujeme úplně vše. A jaké máme výsledky? Dětské gangy, násilníky a vrahy se kterými si hlavně my nevíme rady, a proto stále hledáme nějaké dědičné geny.
Na jednu stranu každé dětské násilí a lumpárnu omluvíme, a když náhodou rodič dítě potrestá, tak jej na naše doporučení necháme zavřít. A na stranu druhou jim stavíme kriminály a posunujeme dětskou hranici zodpovědnosti. Nejsem sama z psychologických kruhů, který má takový názor, stejně tak jako v žádném případě nejsem sama, která nikdy na veřejnosti pravdu o psychologii nepoví.