Kvalifikace trestného činu
V souladu s obhajobou Martina Šimůnka, zpracovanou advokátem JUDr. Tomášem Sokolem, ČHV konstatuje, že i pokud by skutková situace odpovídala popisu sdělenému poškozenými, je sporná právní kvalifikace těchto jednání. Zejména co do znaku skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1,2 TZ, jak bylo soudem kvalifikováno jednání vůči Tereze K., spočívajícím v "zneužití závislosti" je dána pochybnost o správnosti takového postupu.
Za zásadní je přitom dle názoru ČHV třeba považovat tu skutečnost, že Tereza K. opakovaně a konstantně během trestního řízení proklamovala, že vztah vůči Martinu Šimůnkovi vnímala jako milenecký, byla do něho zamilována a dosud vnímá ukončení vztahu jako negativní skutečnost. Přitom ČHV považuje za podstatné též to, že "mileneckou" povahu vztahu mezi Martinem Šimůnkem a Terezou K. zmiňuje pouze poškozená, z konstantních výpovědí Martina Šimůnka vyplývá, že na vztah s poškozenou nikdy nepohlížel jako na vztah milenecký a potvrzení takové povahy nevyplývá z žádného jiného důkazního materiálu ve věci (resp. milenecká povaha vztahu nebyla v trestním řízení vůbec řešena jako samostatná, relevantní otázka). Dle názoru ČHV lze mít tedy za prokázané, že byl vztah jednostranně vnímán poškozenou jako milenecký.
ČHV se v této souvislosti zejména ztotožňuje s právním názorem obhajoby, že s ohledem na subjektivní nazírání Terezy K. na její vztah vůči Martinu Šimůnkovi akceptovala tvrzené jednání jmenovaného dobrovolně, to ostatně Tereza v jednotlivých případech výslovně zmiňuje i ve svých výpovědích během trestního řízení. Za dané situace pak nelze podle názoru ČHV nazírat na jednání, jež vzal soud za prokázané, jako na zneužití závislosti. ČHV je totiž toho názoru, že nemůže dojít ke zneužití závislosti osoby, jež s předmětným jednáním dobrovolně souhlasí.
Obdobně je ČHV toho názoru, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu dle § 242 odst. 1,2 TZ spočívající ve skutečnosti že jednání směřuje proti osobě svěřené dozoru, když ke skutkovému jednání mělo docházet v osobním volnu Terezy K., tedy v době, kdy netrval svěřenecký vztah trenér-svěřenkyně.
S ohledem na výše uvedené mělo tedy být podle názoru ČHV jednání, jež vzal soud za prokázané, kvalifikováno pouze dle odst. 1 cit. ustanovení.
V případě tvrzeného jednání vůči Kateřině Č., které bylo jako samostatný skutek kvalifikováno dle § 243 TZ, se ČHV rovněž ztotožňuje s obhajobou Martina Šimůnka. Podle názoru ČHV však měla být u tohoto skutku navíc speciálně posouzena společenská nebezpečnost. Společenskou nebezpečností skutku dle bodu 1. a 2. obžaloby se soud zabývá na str. 13 rozsudku, naplnění materiálního znaku společenské nebezpečnosti skutku vůči Kateřině Č. však rozsudek nekonstatuje ani neodůvodňuje vůbec.
Podle názoru ČHV je přitom v této věci stupeň společenské nebezpečnosti výrazně snižován faktem, že se mělo jednat pouze o jednorázový atak, od kterého měl Martin Šimůnek okamžitě ustoupit po odstrčení ruky poškozenou a které u poškozené Č. nezanechalo žádné následky s výjimkou toho, že ho dle konstatování soudu na str. 6 rozsudku cítí jako nevhodný zážitek. Jednání vůči Kateřině Č., jež vzal soud za prokázané, by bylo nepochybně nutné označit za nevhodné, jeho trestnost však považuje ČHV za spornou.