Skutkový stav ve věci Kateřiny Č.
Skutkový stav týkající se jednání vůči Kateřině Č. byl dle odůvodnění rozsudku prokázán zejména výpovědí poškozené a dále výpověďmi jejích rodičů, Terezy K. a sester H. a svědkyně L. Podle názoru ČHV je i v tomto případě nutno konstatovat, že relevantní výpovědi svědků v této věci mají spíše podpůrný význam. Vyplývá z nich především fakt, že poškozené na cestě z Jihlavy plakala. Podle názoru ČHV však tato skutečnost neodstraňuje v plné míře pochybnosti o faktorech odůvodňujících pláč, tedy nevyplývá z ní přímo, že došlo k zneužití jmenované Martinem Šimůnkem, a právě z toho důvodu jmenovaná plakala.
Důkazy podporující pravdivost verze Martina Šimůnka, zejména svědecké výpovědi ostatních svěřenců a trenérů z gymnastického oddílu rovněž nepotvrzují tvrzení jmenovaného bez dalšího, dle názoru ČHV však shodné výpovědi těchto osob v jednotlivých vedlejších aspektech věci minimálně potvrzují, že skutková situace se mohla odehrát tak, jak tvrdí Martin Šimůnek. Tak z nich např. vyplývá, že k cestě na Slovensko bylo pozváno více osob, a to z řad trenérů i svěřenců (např. výpovědi P. Šmída, M.Grinace, M.Baudyšové), že u Martina Šimůnka trenéři ani svěřenci po celou dobu jeho působení jako trenéra nepozorovali signály závadného, sexuálně motivovaného jednání vůči svěřenkyním, že se vždy jednalo o řádného trenéra vyznačujícího se spíše přátelským přístupem ke svěřencům (včetně zřetele věnovaného trávení jejich volného času), že v případě Terezy K. byly dány jisté obavy týkající se adekvátního výchovného působení jejích rodičů a věnování jí rodičovské péče (včetně toho, že jistou absenci této péče Martin Šimůnek zřejmě suploval) a dále že ulehnutí Kateřiny Č. do pokoje trenérů a posléze postele Martina Šimůnka během zájezdu do Jihlavy bylo založeno na jejím dobrovolném rozhodnutí.
V odůvodnění rozsudku je podle názoru ČHV dále jistá disproporce v posouzení věrohodnosti výpovědí obou stran. Soud konstatuje, že výpovědi Martina Šimůnka jsou od počátku účelové a nevěrohodné, zatímco výpovědi Terezy K. a Kateřiny Č. označuje za věrohodné. Podle názoru ČHV je přitom třeba konstatovat, že výpovědi Martina Šimůnka byly minimálně obdobně konstantní jako výpovědi poškozených a z odůvodnění rozsudku není bez pochybností zřejmé, na základě jakých skutečností byla výpověď Martina Šimůnka, co do věrohodnosti zcela zpochybněna. ČHV se rovněž domnívá, že nelze plošně konstatovat nevěrohodnost podpůrných svědeckých výpovědí ve prospěch Martina Šimůnka pouze z toho důvodu, že u nich "lze konstatovat jasně daný vztah k obžalovanému, který je evidentně hlavním motivem jejich účelových tvrzení". Podle názoru ČHV by totiž bylo možné analogicky konstatovat nevěrohodnost podpůrných svědeckých výpovědí svědčících ve prospěch poškozených, neboť u těchto svědků (zejména rodičů a kamarádů) je jakýsi jasně daný vztah k poškozeným dán rovněž.
S ohledem na výše uvedené je ČHV toho názoru, že z relevantních důkazů vyplývá, že skutkové situace se mohly udát tak, jak tvrdí poškozené, o tom že se tak udály však není dána jistota nade vší pochybnost. Analogicky tomu je ČHV toho názoru, že orgány činné v trestním řízení nevyvrátily nade vší pochybnost, že se skutkové situace mohly udát tak, jak od počátku tvrdí Martin Šimůnek. Vzhledem k závažnosti jednání přičítaného Martinu Šimůnkovi nelze podle názoru ČHV konstatovat jeho vinu za takových okolností, kdy jsou ve věci dány rozpory a popis předmětných skutkových situací je v podstatě založen na konstantních tvrzeních poškozených proti konstantnímu tvrzení Martina Šimůnka.