Myšlenky Martina Šimůnka

Děkuji strašně moc za vše, co pro mě děláte. Děkuji celé své rodině, bez které bych tyto šílené dny nemohl zvládnout. Děkuji svým kolegům, svěřencům a všem, kteří se za mě postavili. Děkuji lidem kolem portálu www.sportovni.net, kteří rozvířili celou kampaň a pomáhají mi v této kauze jak mohou. Děkuji rovněž ostatním médiím, které se o celý případ začínají konečně zajímat...

Bez vaší pomoci bych nikdy a pravděpodobně nikdo nevytvořil to ce je vytvořeno na těchto stránkách. Nikdy by se nerozpoutala tak silná odezva a informovanost těch, kteří něvědí co může potkat člověka v normálním životě. Při čtení těchto stránek se nemohu ubránit dojetí a nekonečných vzpomínek na to, čím jsem žil a tak moc chtěl žít dál. Vím, že slovo děkuji je málo za to vše, ale víc v současné době nemám. Uvnitř mě je sice obrovská touha jít po cestě spravedlnosti, kterou jsem vždy rozdával, učil, ale zároveň je ve mě stále větší prázdnota. Pocit beznaděje a nepotřebnosti v této mé mateřské vlasti. Zde jsem byl vychován, učen a v předcházejících 16 letech mohl žít svobodně, v podvědomí snad i demokraticky.

Vzpomínám si, že jednou když jsme se vraceli z mezinárodního závodu Evropských nadějí, tak jsme s moji, tenkrát 13 letou partnerkou, v letadle někdy před přistáním a pohledem právě na tu mateřskou zemi, tiše zpívali "Kde domov můj". Bylo to v roce 1987, tedy v době, kdy se nám o nějaké demokracii a opravdové svobodě jen mohlo zdát. Tenkrát jsme pro naši zemi vezli stříbrnou placku a byli tak hrdí. Tak hrdí právě na tu zemi pod námi, tak hrdí na slova, které jsme tichounce zpívali. Teď mě má mateřská vlast zradila a já v ní již nevěřím. Ani nevíte jak těžko se mi o tom píše. Člověk se v nějaké zemi narodí, učí se, pracuje, má rodinu a učí své děti a nekonec umírá. Umírá ale s pocitem, že žil v té své rodné zemi, na kterou byl pyšný a za sebou zanechal pro ní to, na co měl odvahu a sílu. Já ten pocit nesmím mít. Nesmím v mé rodné zemi vychovávat, učit a nemohu být na ni pyšný. Ona zradila, plivla do mé tváře, odsoudila.

Od loňského května, kdy jsem byl bez pravdivých podkladů uvrhnut na čtyři měsíce do vazby a následně velice rychle odsouzen, mateřská země vůbec nepochybyla o mé možné nevině. Do poslední chvíle jsem si byl jist, že spravedlnost musí existovat, vždyť nás to učili a já po jejich vzoru toto učení předával. Teď již nevěřím. Má vlast mi dokázala, že lži a podvody přebíjí spravedlnost, která je asi jen jakousi vysněnou iluzí, kterou nás od mala učí. Ptám se vás všech, jak chceme mít rádi, žít v lásce, pracovat v přesvědčení když nemůžeme věřit v pravdu? Jak bude za pár let vypadat naše mateřská zem? Budeme chtít pro ni tvořit hodnoty, vychovávat a učit? Až budeme umírat, budeme mít ten krásný pocit naplněnosti? Prosím odpovězte na mé otázky a zkuste najít zbytek pravdy...

Děkuji za to, že jste, v pravdu chcete věřit a pravdu učit ty, kteří příjdou po nás.

Martin Šimůnek