Vyjádření Martina Šimůnka

Hledám odpovědi…

Všude je kolem hluboká noc, všichni u nás doma spí, dětem se zdají určitě krásné sny a já raději ani nechci usínat. Už si ani nepamatuji, kdy se mi zdál nějaký ten, alespoň trochu krásný sen...

Po zveřejnění těchto stránek se kolem mne vytvořila ještě pevnější hradba vás lidiček, kteří svými myšlenkami, názory a snad i vlastními těly, chtějí jakkoliv pomoci. Jsou mezi vámi i ti, které jsem neviděl spousta let a o to větší mi dávají sílu, že nezapomněli. Jsou ale i názory, které pochybují a ptají se, proč taková reakce až nyní, proč už jsem se nebránil daleko dříve a proč se to vše vůbec muselo stát?

Tou poslední otázkou se trápím už skoro rok. Některé spojitosti jsem si dával dohromady dlouhé měsíce a na některé mi nikdo ještě neodpověděl. Od začátku jsem byl přesvědčen, že když je člověk neviný a nic neprovedl, tak nemá proč se bránit. Teď vím, že jsem naprosto pochybil. Důvěřoval jsem ve spravedlnost, v logické myšlení a v přesvědčení, že to vše nemůže být pravda. Vinou byla také má naprostá nezkušenost, která byla podpořena i nezkušenostmi mnohých z vás. Nikdo před tím nic podobného nezažil, žili jsme plným životem a naprosto si neuvědomovali toto možné zlo, které najednou přišlo a já dodnes nevím PROČ !

Vím, že se někomu může zdát naprosto nepochopitelné, že jsem až příliš žil pro druhé, ale já tak byl vychován a pocit mé potřebnosti pro ně mne naplňovala. Asi příliš jsem se věnoval své práci, díky níž jsem nestihl založit vlastní rodinu, rozjet pořádný byznys, postavit dům nebo se dokonce snad i také rozvést. Když si pročítám názory mých svěřenců, rodičů a vzpomínám, tak se přiznám, že dnes nevím, jestli bych to o čem píší, znova dokázal. Měl jsem obrovské nadšení, chuť i odvahu. Vždyť právě odvaha učitelů, pedagogů i trenérů je ta prvořadá při jakékoliv výchově a obzvláště dětí. A nejvíce snad právě při sportu, kdy se snažíte s dětmi prolomit pomyslnou hranici dokonalosti a maximálního výkonu. Nevím, jak je to jinde, ale při tak nesmírně náročném sportu na koordinaci, souhru pohybů a maximální důvěře mezi trenérem a cvičencem, je gymnastika určitě na prvním místě.

Víte co prožívá trenér při nácviku obtížného a nebezpečného prvku? Co prožívá trenér ve chvíli kdy je přesvědčen, že prvek dítě zvládá a chce na něm aby ho provedlo bez jeho pomoci? Je to odvaha, bez které by nikdo nic nedokázal. Ani učitelka mateřské školky by bez ní nepřešla s dětmi ulici. A právě ta odvaha se z mého života pomalu vytrácí. Odvahu nahrazuje úzkost, ponížení a odsouzení.

V součastné době dostávám od vás rady, pobídky a spolu s obrovskou energii i část ztracené odvahy. Již vím, že i když jsem nic neprovedl, tak se musím bránit, dát o sobě vědět a prát se o svůj život. Všechno to, jsem dříve dělal pro druhé. Připadám si jako cvičenec, který má strach z prvku, závodu. Vzpomínám si kolikrát jsem musel povzbuzovat a utěšovat ty, kteří se ze strachu před náročným prvkem nebo závodem rozplakali. Teď utěšujete mne, ale žádný prvek ani závod přede mnou není, je jen nespravedlnost, které já opravdu nerozumím.

Přesto díky vám neztrácím naději…děkuji

Martin Šimůnek