Velikonoční přání

Velikonoce

To slovo samo o sobě v každém z nás vyvolává pocit příchodu všeho nového. Dnes ráno jsem šel se svým psem Desinou přes údolí na protější skálu. Tam, kam chodíváme o svátcích, tam, kde stojí opuštěný uschlý starý strom a tam, kde člověk hledá odpovědi, na které mu nikdo neodpovídá. O Štědrém dnu věšíme na starý moudrý strom s dětmi ovoce a zeleninu pro zvířátka a tím uctíváme to nejcennější co lidé mají – přírodu. Dnes jsem do staré, rozpraskané kůry zasadil kvítek fialek. Pak jsem si sedl pod ten starý strom a poslouchal, jak ptáci vykřikují příchod jara, v údolí šumí potok a můj pes Desina mi packou přistrkává svůj kamínek. Na obloze se vyhouplo z mraků sluníčko a já měl pocit šťastného rána. Cestou k domovu zpět přes údolí jsem nasbíral ještě pár kvítků fialek, které jsem místo výprasku pomlázkou dal všem dívkám a ženám doma na statku.

Teď sedím nad tímto dopisem a těmito stránkami, které ve mne stále vyvolávají smíšené pocity a na ranní štěstí jsem zapomněl. Už je to jeden měsíc, co se v nich objevují názory, příspěvky, různá fakta a zprávy. Včera se vrátila skupina reprezentantů z jednoho velmi krásného velikonočního závodu, kterého se pravidelně zúčastňujeme přes 12 let. Děcka vzorně reprezentovala tu naši „demokratickou“ zemi, obsadila druhé místo a za družstvo čtvrtou pozici z deseti týmů. Letos poprvé beze mne.

Hned po závodě mi všichni poslali zprávy a oni i já tak měli pocit, že jsme stále spolu. Byl jsem na všechny pyšný, že odvedli dobrou práci, zhodnotili své i trenérské úsilí a opět ukázali, že česká akrobacie má své místo, o které nechce přijít.

Děti slíbily, že napíší o závodě alespoň malou zprávu na tyto stránky. Na stránky, které jsou plné života i zklamání. Plné radosti i slz a já stále nenalézám na tyto protiklady odpověď. Vím, že si je do dnešního dne přečetlo přes 5000 návštěvníků ze všech koutů světa. Vím, že si je pročítají i soudci, kteří rozhodli o mém životě i ti, kteří jsou tak přesvědčeni o mé vině. Ale nevím, proč nikdo z nich nenapíše pár řádků, svůj názor a snad i řešení. Proč nenapíše samotná Tereza, o kterou mají akrobati i já strach. Nevíme, co s ní je a co také bude. Ta Tereza, která ještě před dvěma lety byla u nás na statku, kde pomáhala s uschlou trávou a pořizovala krásné fotky. Ta Tereza, která svým úsměvem dokázala rozzářit mnohé z nás, ta Tereza, kterou měli všichni v hale rádi a myslím, že mají dodnes. Proč vše muselo dojít tak daleko? Kdo je tím viníkem? Myslím, že to v žádném případě není ta naše Tereza .

Kolem sebe jsem za svůj život měl stovky dětí, rodičů a lidiček. Byl jsem mezi nimi rád a rád jsem se jimi obklopoval. Vždy jsem chtěl pro ně něco dokázat, naučit a ukázat jim cestu pravdivého života. Vždyť znáte snad jinou činnost než sport, kde je jediným důkazem každého jedince, že bez pravdy a vlastního přičinění nelze dosáhnout jakéhokoli výsledku? Copak se za jakéhokoli sportovce může naučit někdo jiný jakýkoli prvek? Někdo jiný za něho bude tvrdě trénovat a on pak pojede sbírat medaile? Ne, nejde to! Tak jako nejde zastavit příchod jara, tak jako Velikonoce vyvolávají v každém z nás pocit příchodu alespoň něčeho nového. Příchodu šťastnějšího pravdivého žití pro vás, Terezu i mne…

Krásné Velikonoce Martin Šimůnek