Přeji si, aby to byl zase můj syn…

Dnes jsem byla na návštěvě za Martinem, svým třetím synem u něho na statku. To, že píši třetím není náhodou, protože mám celkem čtyři syny, které jsem vychovala podle mého nejlepšího přesvědčení. Moji synové se již od dětství velice aktivně zajímali o různé aktivity a Martin především vždy o sportovní. Snažila jsem se syny vést k tomu, aby si navzájem pomáhali, vážili si jeden druhého a dokázali ocenit práci ostatních. Žili jsme v období, kdy nebylo peněz nazbyt, ale přesto má rodina nestrádala a byla šťastná. Kluci měli kolem sebe vždy plno kamarádů a vztah ke kolektivu jim zůstal dodnes. Časem začali pracovat s mládeží ať v turistickém oddíle nebo sportovním klubu. Martin navíc svou pílí dosáhl až k reprezentaci naší vlasti.

Když se v roce 1991 stal profesionálním trenérem, tak jsem nevěřila, že jeho nadšení vytrvá. Po několika letech jsem si uvědomila, že jeho práce s dětmi má smysl, který se proměňuje v úspěchy. Několikrát mě požádal o pomoc při letním soustředění, kde jsem poznala jeho práci a dostala tak příležitost se alespoň trochu na ní podílet. Tam jsem se přesvědčila, že se v podstatě od mládí vůbec nezměnil. Pro děti vymýšlel nejrůznější formy soutěží, vedl je k režimu, pořádku a hlavně měl rád spousty legrace. To byl můj syn Martin.

Dnes, když ho vidím pracovat u počítače nebo se zvířaty na statku, tak v něm nevidím svého syna. Toho, který se o své svěřence vždy staral nad rámec svých povinností. Vždyť když jen vzpomenu na tolik zmiňovanou Terezku, kterou jsem samozřejmě znala, tak nemohu zapomenout na jeho starost i o ni – měsíční pobyt v USA, kde byl společně s jejím sportovním partnerem, nebo prázdnin s naší rodinou v Chorvatsku, atd. Vždy mi o talentech, se kterými pracoval, říkal a o Tereze vím, že měla talent, ale bylo velice těžké ho u ní probudit. Martin to u nikoho přesto nevzdával a snažil se vždy děti vést tou jeho vysněnou cestou k cíli.

Dnes to není můj syn, chybí mu jeho práce, jiskra a potřebnost někomu pomáhat, někoho učit. Celý život jsem věnovala svým synům a nikdy nepochybovala o jejich slušném vychování. Jsem přesvědčena, že i můj syn Martin je čestným a slušným člověkem. Jeho odsouzení je vrchol nespravedlnosti a je neskutečné, že se v našem státě může něco takového vůbec stát.

Do poslední chvíle se budu o své děti starat a snažit se, aby žily ve šťastném a pravdou naplněném životě.

Děkuji Dana Šimůnková – maminka