Tereza Tobolová s maminkou

Je mi 13 let. Dva roky jsem cvičila u Martina. Před tím jsem dělala moderní gymnastiku a vždy jsem záviděla akrobatům, že se při tréninku a smějí. Martin byl přísný, ale dokázal nám vždy pomoci. Byla s ním legrace a i přesto si myslím, že nás hodně naučil. Je mi líto, že nás nemůže trénovat. Obvinění Martina mi přijde nesmyslné.

Tereza Tobolová

Od mala mě vedli rodiče k tomu, abych byla člověkem čestným, nebála se zlých a hloupých lidí, dovedla se prát za pravdu a pomáhala druhým. Jaká krásná slova, pokud je člověk čte jen na papíře, ale jaká bezmoc, pokud ví, že v jeho okolí se děje bezpráví člověku, kterému vzali všechny prostředky k prokázání jeho neviny.

Vyrůstala jsem v tělocvičně. Moje maminka, Věra Drazdíková-Medová, Mistryně sportu, účastnice OH v Melbourne a trenérka sportovní gymnastiky v SVS Sparta Praha, vychovala za svého působení také mnoho gymnastek, které reprezentovaly naši vlast. Snahou mojí maminky a v tom vidím podobnost přístupu Martina ke svým svěřencům, bylo nejen naučit a vycvičit děti k vrcholovým výkonům, ale vytvořit jim takové podmínky, aby se mohli zdravě vyvíjet po všech stránkách. Myslím tím, že probírala s dětmi jejich trápení, snažila se spolupracovat s rodiči, vždy se jim snažila pomoci. Pamatuji si, že gymnastky, které trénovala, s ní zažívaly i při tak velké zátěži, jakou vrcholový sport je, i mnoho legrace. Mnohokrát u nás spalo celé družstvo dívek. Trávily s mojí maminkou veškerý volný čas, víkendy i prázdniny. Byly jsme taková velká rodina. Vím, že pro člověka, který se nezabýval takovou činností, které věnoval své srdce i svůj život, je to nepochopitelné.

Moje maminka se snažila pomáhat gymnastice i ve své těžké nemoci, kdy už sama do tělocvičny nemohla.

Proč to píšu? Protože myslím, že vím, jak Martinovi je. Vzali mu to, co měl nejraději. To, co vybudoval, to, pro co žil. Vzali mu jeho "rodinu". Co víc, vzali mu víru ve spravedlnost. Tu vzali nám všem. Dětem vzali člověka, trenéra, který je nejen naučil těžké prvky, ale dokázal se s nimi smát a pomoci jim i v situacích, kdy nepomohli rodiče.

Kam se to řítíme? Je chyba, že se trenéři, učitelé starají o děti i mimo trénink? Že se zajímají o to, jestli jedli či kdo je vyzvedává po tréninku? V dnešní době ano. Co je nám do dětí, co do lidského přístupu. Já sama učím děti, když mají starosti, svěřují se mi a já se jim snažím pomoci. Začínám mít strach, neboť vše se jednou mávnutím proutku může otočit proti mně, proti vám, proti komukoli...

Co dál? Zbývá naděje. Naděje, že někdo vyslyší naše malé hlasy a začne se zabývat jedním nespravedlivě odepsaným životem. Vždyť právem každého člověka je moci se bránit, nelze(alespoň stále doufám) odsoudit člověka bez jediného pádného důkazu.

Věřím, že s tím by souhlasila i moje maminka, jíž byl lidský přístup k dětem blízký.

Martine, jsem s tebou a věřím, že vše dobře dopadne. Hlavu vzhůru!

Mgr.Jana Tobolová