Marie Konečná

Dobrý den,

před pár dny jsem se dostala čirou náhodou na tyto wwwstránky. Vnučka mi vysvětlovala možnosti internetu a mezi jiným se dostala i na tuto adresu. Protože jsem učitelka v důchodu, skoro 50 let jsem učila na II. stupni ZŠ a manžel i přes pokročilý věk učí už 52. rok, myslím, že o mentalitě náctiletých i o mentalitě jejich rodičů toho víme hodně. Proto mi celý případ nešel a nejde z hlavy, vnučka mi musela několikrát \"nalistovat\" tyto stránky, abych si je mohla pročítat a nakonec mi to nedalo a touto cestou se taky vyjádřím. Nejsem si jistá, jestli jsem všechno pochopila správně, ale zdá se mi, že pan Šimůnek byl odsouzen na základě psychiatrického posudku a na základě výpovědi jedné nešťastné slečny. O síle odborného posudku a jeho důležitosti vím své. Před nějakými 35 lety mojí kolegyni říkala další kolegyně, která učila právě její dceru v 1. třídě:\"Ta tvoje holka je tak blbá, já nevím, o s ní budete dělat. Ta nenapíše jediné slovo bez chyby\". Ta \"tak blbá\" holka, nediagnostikovaná dyslektička, o 12 let později odmaturovala z pěti předmětů na pět jedniček, jen obtížně se rozhodovala, jestli se profesionálně zaměřit na výtvarné umění, literaraturu nebo přírodní vědy.

Zvítězila biologie, dnes je Jitce 43 let, má čtyři děti, je ředitelkou botanického ústavu a tituly před jménem i za jménem. Kdyby se už koncem 60. let více vědělo o dysleksii a podobných poruchách učení, nebyla by v prvních letech školy tou \"úplně blblou\", na druhou stranu by ale možná nemusela vyvinout tolik vlastní snahy a vlastní aktivity, aby překonala svůj handicap a možná by toho v životě tolik nedokázala. O nějakých 10 - 15 let později, tedy v 70. a 80. letech, vstoupily specifické poruchy učení do podvědomí nejen kantorů, ale i rodičů a karta se obrátila.

Často jsme se setkávali s tím, že pokud se u dítěte objevily první potíže s učením nebo s chováním, rodiče sami začali mluvit o dysleksii a dožadovali se vyšetření v poradně. Nic proti tomu, jenže leckdy to dítě potřebovalo spíš trochu trpělivosti, potřebovalo, aby si rodiče našli čas a denně poslouchali jeho koktání nad knihou nebo trpělivě procvičovali doma psaní i - y. Jenže s odborným posudkem a nálepkou dys- to bylo jednodušší. Dysleksie, dysgrafie a nebo třeba LMD jsou dnes běžnou školní realitou. Nevím, jak přesně probíhá diagnostika těchto poruch učení, ale vím, že se stávalo a stává, že jeden odborník u dítěte poruchu neshledá, druhý ano. Jestliže není jednoduché určit dnes už banální a běžnou poruchu učení, je jednoduché na základě jediného odborného posudku určit, zda výpověď slečny Terezky je úplně pravdivá, úplně nepravdivá nebo pravdivá jen ve věcech, které se vztahují k panu Šimůnkovi?

Jistě jsem profesionálně deformovaná, ale každý kantor vám potvrdí, že spoustu rodičů se rádo schová za posudek z pedagogicko-psychologické poradny a místo aby zvýšili svou snahu dítě motivovat a pomáhat mu překonávat jeho problémy, zamávají posudkem a řeknou: \"Tady je to černé na bílém, my za to nemůžeme\" Z těch zmínek, které jsem o Terezčině rodině objevila, se mi zdá, že její rodiče toho hodně ve výchově propásli a teď se snaží vše napravit tím, že ukážou na viníka a dokáží tak své dceři, svým známým a hlavně sami sobě, že oni nemůžou vůbec za nic, to ten pan Šimůnek, ten ji zničil.

Ostatně, překvapilo mě, když jsem se dočetla, že v odborném posudku stálo i to, že POKUD k popisovaným událostem došlo, měly na Terezku negativní vliv. Jestliže se v odborném posudku spekuluje, jaký vliv mohl mít (podle mého názoru neprokázaný) vztah, měla by tam být stejně dlouhá pasáž o tom, jaký vliv měli na dívku její rodiče a jejich nevšímavost a nezájem. Řekla bych, že jejich výchova (otec vypovídá, že dceru tolik nesledoval, nikdo si nevšiml, že se občas opije, nevyzvedávají dceru po trénincích a vrcholem je zmínka o tom, že ji matka zkopala...) měla na dívku mnohem škodlivější a prokazatelnější vliv.

Co vlastně \"vehnalo\" malou holku do náruče (pomyslné nebo fyzické) jejího trenéra? Je její trenér svůdce? Byla ta dívenka ve svých 12, 13 letech jedna z mnoha lolitek? Řekla bych, že ani jedno, ani druhé. Byla to holka, která potřebovala lásku, trpělivost a ochotu, aby ji někdo poslouchal a bral vážně. Zdá se, že první, kdo k ní takhle přistupoval, byl pan Šimůnek. A protože ona na to nebyla z domova zvyklá, vyložila si jeho chování po svém, viděla v jejich vztahu i to, co tam pan Šimůnek nikdy nevkládal. Zaujalo mě, že jejich údajně milenecký vztah se vytvářel přes několik let \"osahávání\". Dokázala Terezka popsat, jaký byl rozdíl mezi \"osaháváním\" v rámci tréninku, tedy běžné spolupráce trenéra a cvičence, a mezi \"osaháváním\" mileneckým?

Milí zlatí, je mi přes 70, ale dodnes si pamatuju ten blesk, který projel mým tělem, když mě můj budoucí manžel vzal za ruku. A to k tomu doteku došlo při zkoušce amatérského divadla, já už byla mladá učitelka a manžel (tehdy ještě budoucí) voják na základní službě!!! Nikdy jsem se nevěnovala profesionálnímu sportu, ale vím, jak to vypadá, když kolega tělocvikář pomáhá žákovi nebo žákyni při obyčejném výmyku na hrazdě. Pokud dítě výmyk nedokáže udělat samo, tělocvikář ho musí chytnout za zadek a za nohy těsně nad koleny. Pro tělocvikáře je to běžná a normální dopomoc, pro zamilovanou puberťačku to může být vrcholný sexuální zážitek. Chápu, že dívka v reprezentaci není nemehlo, které potřebuje dopomoc k výmyku. Ale akrobacie obnáší mnohem náročnější prvky, které se bez tělesného kontaktu s trenérem zvládnout nedají.

A teď to nejožehavější, spal trenér se svou svěřenkyní nebo ne? Zdá se, že existují jen dvě svědectví, jeho, že ne, její, že ano.Bývá těžké někdy dokázat, co se skutečně stalo, mnohem těžší je dokázat, co se skutečně nestalo, co neexistuje a neexistovalo. Soud jedno svědectví upřednostnil, druhé zamítl. Proč? Protože soudní znalec řekl, že pan Šimůnek má rysy jisté nevyzrálosti, nejeví znaky pedofilie a protože takovéto činy páchají vesměs muži nepedofilní, MOHL BY pan Šimůnek tento čin spáchat?

Pak ovšem měl soudní znalec také zodpovědět otázku, jestli BY slečna Terezka MOHLA o celé situaci pouze snít, jestli BY MOHLA prožít tento milenecký vztah jen ve své fantazii a jestli BY MOHLA vypovídat nepravdivě. Nepochybuji o tom, že soudní znalec, který by na tyto otázky odpovídal, ať už by se týkaly konkrétně této dívky nebo obecně tenagerů, musel by odpovědět jedině \"Ano\". A pokud bychom vycházeli ze zkušeností kantorů, trenérů, vychovatelů a ostatních lidí, kteří roky pracují s mládeží, museli bychom přiznat, že se sice občas stává, že dojde ke vztahu mezi pedagogem a jeho svěřencem (ponechme teď stranou, jestli takový vztah bývá vždy jen vynucený a lze jej označit vždycky za zneužívání), ale mnohem častěji se stává, že žák nebo student si vykládá pohnutky platonicky milované osoby jako potvrzení své lásky (o které pedagog často nemá ani tušení).

Stejně jednají i děti přesvědčené o přesně opačném vztahu, to je to známé \"On si na mě zasedl!\" Dítě, které nenávidí matematiku, je obvykle hluboce přesvědčené, že učitel matematiky nenávidí jeho a proto mu dává špatné známky. To, co je jen přísnost a náročnost, je pro dítě důkazem osobní nenávisti. A naopak, je- li učitel (trenér) laskavý a vstřícný. má-li pro všechny děti dost trpělivosti a pochopení, je to možno ze zorného úhlu zamilované dívky považovat za jednoznačný důkaz opětované lásky. A pokud tato dívka navíc na trpělivost a pochopení není zvyklá z vlastní rodiny, bude její tendence vykládat si chování trenéra jako milenecké ještě o hodně větší.

Je mi z toho hodně smutno, dovedu si představit, jak nešťastní jsou teď dva lidé a jejich blízcí. Vím, kolik škody v lidské duši dokáže napáchat jiný člověk. Ale z případu pana Šimůnka a slečny Terezky mi vůbec není jasné, kdo komu škodí. Je jisté, že první problémy měla Terezka. Byly to problémy velké, které ji dohnaly k alkoholu, drogám a posléze až na psychiatrii. Ale mohlo to být i naopak, její hrátky s alkoholem a drogami ji mohly dohnat k dalším těžkým problémům. Co je příčina, co důsledek? Hrál v tom pan Šimůnek roli? Byl on ten, který nezodpovědným vztahem zničil nevyzrálé děvče? Nebo přesně naopak byl jediný, kdo se snažil nešťastnou dívku zachránit při jejím pádu a ona ho strhla s sebou, jen ze vzteku, ze vzdoru, že nemá, co chtěla, nebo prostě jen z nešťastné nenaplněné lásky....?

Dovolte mi na závěr osbní vzpomínku. Před pár lety jsem suplovala občanskou výchovu v sedmé nebo osmé třídě, děti právě probíraly státní orgány, ústavu a zmínka byla i o soudnictví. Položila jsem jim tehdy otázku, co to znamená, že soud je zcela nezávislý. Jeden žák bleskově odpověděl, že to znamená, že soudy si smějí dělat, co chtějí. Případ pana Šimůnka ve mně vyvolává obavy, že tomu tak skutečně je.

Marie Konečná, učitelka v důchodu, Rýmařov